Poznej, kdo tu stojí za stoly

Když jsem přišla do domu na Hlavní třídě poprvé, bylo mi třicet osm a patnáct let jsem pracovala na recepcích lázeňských hotelů. Vím, jak vypadá host, který přijede unavený, a jak vypadá ten, který po týdnu odjíždí odpočatý. Miroslav Kunc mi tehdy ukázal prázdné přízemí s vysokými okny a zeptal se, co bych s ním udělala.

Řekla jsem mu, že bych tam zavedla pořadí. Ne pravidla, pořadí: že se přijde, povečeří a teprve potom se sedne ke stolu. Že každý večer bude vypadat stejně, aby se host nemusel ptát, co se bude dít. Miroslav přikývl a zeptal se, jestli to znamená, že nebudeme mít ani televizi. Neměli jsme ji a nemáme.

Dům patřil rodině, která v něm dřív provozovala penzion pro lázeňské hosty. Miroslav ho koupil a nechal přestavět tak, aby z penzionu zůstalo schodiště a dlouhá chodba. Podnik provozuje společnost WAFFLE ADVERTISING LTD, 85 Great Portland Street, London W1W 7LT, Spojené království. Za sál a za chod večera odpovídám já a Miroslav mi do toho nemluví, což u zakladatele není samozřejmé.

Hynek Moravec přišel jako druhý. Vařil dvacet let ve velké hotelové kuchyni a chtěl konečně vařit pro padesát lidí místo pro pět set. Patrik Šebesta, krupiér, dorazil po něm a Denisa Vrbová přišla poslední, ze sousedního domu, protože se jí zdálo, že u nás chybí někdo, kdo hosta přivítá jménem.

První večer jsme otevřeli jen pro přátele. Přišlo jedenáct lidí, polévka vyšla pro osmnáct a Patrik rozdal jedny karty. Ten večer jsem si do knihy zapsala jednu větu: pořadí funguje. Od té doby se nic zásadního nezměnilo, jen kniha je plnější.

Dlouho jsem přemýšlela, jak popsat, co na našem večeru považuji za podstatné. Nakonec jsem to shrnula do jedné věty, kterou dnes mají Denisa, Hynek i Patrik v hlavě: host má vědět, co se stane dál. Žádné překvapení u stolu, žádné vysvětlování u dveří, žádné nejasnosti při odchodu. Kdo ví, co přijde, může se uvolnit.

Za první rok jsme se naučili hlavně jedno: pořadí je nejlepší tehdy, když se o něm nemluví. Hosté nechtějí slyšet, že mají rituál. Chtějí, aby všechno plynulo a oni mohli sedět s hlavou ve svých starostech nebo v kartách. Proto o rituálu mluvím jen tady a ve vlastním sešitě.

Miroslav Kunc dům koupil, protože ho zajímala jeho chodba, ne protože chtěl otevřít kasino. Dlouhá chodba bez oken, kterou prošly stovky lázeňských hostů za sto let, mu připadala jako ideální přechod mezi večeří a hrou. Dodnes říká, že nejlepší nápady neměl on, ale ti, kdo mu je z domu vrátili.

Dohodli jsme se, že dům nebude nikomu nic dokazovat. Nebudeme největší, nejhlasitější ani nejdražší a nebudeme se tvářit, že jsme jiní, než jsme. Kdo přijde, najde klidný dům s dobrou kuchyní a s šesti stoly; kdo hledá něco jiného, nechť ho najde jinde.

Miroslav sem chodí v neděli odpoledne, kdy je dům nejtišší. Projde chodbou, sedne si ke stolu v jídelně a přečte si knihu večera, kterou Denisa nechává otevřenou. Pak řekne jedinou věc, kterou jsme od něj za roky slyšeli: že si všiml překlepu.

Když se sejdeme v neděli odpoledne, probíráme vždycky tři věci: co se tento týden nepovedlo, co se povedlo a co bychom chtěli změnit. Zapisuje se to do jednoho sešitu, který leží v zamčené skříni vedle knihy večera. Zatím jsme nikdy nezměnili víc než jednu věc najednou.

Miroslav k tomu nemá žádné připomínky. Jednou za čas se zeptá, jestli nepotřebujeme něco dokoupit, a odejde dřív, než odpovíme. Považuji to za nejlepší druh zakladatele: takového, který věří, že lidé, které si vybral, vědí, co dělají.